Mlýn na mumie aneb Převratné odhalení Komisaře Durmana

Komisař Durman je sympatický prasák vyšetřující sérii bizarních vražd. Hodně času však věnuje ženským vnadám, dobré krmi či zrzavému moku. Ostatně celá tato staropražská detektivka působí opulentně: zažijete v ní honičku na střechách ghetta, navštívíte nejstarší pražský bordel, s císařem Maxmiliánem si odskočíte do Mexika a v proslulém pouličním Kandelábru si pochutnáte na jehněčím srdíčku „nadívaném do jedné komory frikasé z jater a do druhé z brzlíku“. Všechno možná působí starosvětsky, ale píše se nešťastný rok 1866: rok války Němců s Němci, jímž symbolicky počíná moderní nacionalismus a jiné -ismy, komunismus nevyjímaje. Durman má sice před sebou ještě pět zdánlivě idylických desetiletí, žije však zároveň v době, kdy se rozorávají mohyly a parní mlýny melou kosti starých bojovníků na spodium pro cukrovary. A ten bílý prášek je již drogou naší doby.

Jedno je pro mě jisté: Stančík vytvořil nejpražštější knihu současnosti, a kdyby dnes psal Angelo Maria Ripellino novou Magickou Prahu, nemohl by tento majstrštyk v pojednání o pražské literatuře pominout.